Pivo v půllitru, rum ve skleničce od hořčice, hřeben, sluneční brýle, cigarety startky. To jsou věci, které K. H spatří, když se ohlédne do sedmdesátých let. Těžko tam také může zahlédnout něco jiného, protože tam v podstatě – a na podstatu a antisymboly jsou jeho listy redukované – nic jiného, co by stálo za pozornost, nebylo. Je to málo, nebo je to moc? Záležitost není tak jednoduchá... Významy, podobně jako při vytváření rytiny, kdy si každá barva vyžaduje ze základní desky ubrat novou vrstvu, vystupují postupně a vyžadují si dávku představivosti.
    
Na předmětech, který si K.H. zvolil, je na první pohled zarážející, že to nejsou předměty kultovní nebo symbolické, ale pouhé rekvizity nezbytné k produkci určité hry. Nejsou to atributy doby, ale jistého prostředí, které vzniklo jako poslední útočiště. Připomínají spíše hraniční milníky vymezující určitý časoprostor. Citový vztah K.H. k nim je přinejmenším ambivalentní a zvláštním způsobem rozostřený. Zobrazené objekty jsou sice nesporně součástí jeho vnitřního světa, ale spíše jako cosi, co jej dlouhá léta provázelo a zdůvěrnělo natolik, že si to nakonec samo vynutilo výtvarné vyjádření. Už i vědci se konečně dobrali poznání, že mezi pozorovatelem a pozorovaným objektem existuje vztah, v němž se oba vzájemně ovlivňují. Umělci to vědí už dávno. Vidíme pouze to, co jsme schopni a ochotni vidět; to, co nám nějakým, byť i sebezapeklitějším způsobem slouží, i když často ani sami nevíme k čemu. Není proto divu, že nástroje přežívání si udělaly nástroj přežití z výtvarníka, jenž se jim zase pomstil tím, že je pojednal svým osobitým způsobem.
V první řadě jde tedy o vyznačení hranic území, do něhož není každý jen tak přijat. Ke vstupu neopravňuje žádné povolení, žádná průkazka, žádný pas. Protože vstupujeme na nejistou půdu odmítání, je třeba se zříct pravidel, které jsou mimo toto teritorium závazné a přijmout určitý životní postoj. Zobrazené předměty nevytvářejí důvěrnost spiklenců, jsou mnohem víc poznávacími znameními společně prožité minulosti, k níž lze přistupovat mnoha zcela odlišnými způsoby. Ten, kdo nezažil hospodská posezení nad půllitrem, zpíjení rumem ve vypůjčených bytech, zakouřenou atmosféru neustále zakazovaných a znova a znova se objevujících rockových koncertů, bude k rytinám přistupovat zcela jinak než ten, pro něhož jsou vzpomínkou na dobu, v níž představovaly neustále ohrožovanou oázu vyvzdorované, jakkoli efemérní a relativní nezávislosti. Právě aluzívnost, banalita, všednost, běžnost, asymboličnost těchto rekvizit zbavených literárně–uměleckých referencí vyjadřuje společně sdílenou zkušenost a urputně hájenou senzibilitu, která byla nezbytným předpokladem pro jakž takž důstojné přežití temných normalizačních let. Bez patosu, bez romantiky, bez nostalgie, bez idealizování představují jakýsi koncentrát, v němž se soustřeďuje několik zdánlivě neslučitelných rovin. Přijetí s odmítáním, ironie s vážností, realismus s náznakem, nostalgie s úlevou. Časový odstup rovněž umožňuje zahlédnout i čistě estetickou stránku věcí, která má už jen pramálo společného s hledáním „poezie všedního dne“, neboť všední den tak zevšedněl, že krásu už nebylo možné hledat kdesi na opomíjené periferii, protože zmizel i rozdíl mezi centrem a okrajem. Právě tím, že předměty jsou zobrazeny bez pozadí, osamělé, jakoby vytržené z kontextu, tudíž i z času, nabývají oné nezjevné monumentality, která obyčejným věcem po právu náleží a kterou velkolepé projekty nemohou nikdy dosáhnout právě proto, že o ni příliš zjevně usilují.
Zatímco dvě rekvizity (pivo a sluneční brýle) jsou K.H. blízké, jedna (rum) představuje jakousi mezipolohu a dvě zbývající (hřeben a startky) již do jeho soukromého světa nepatří. (Pokud vím, nikdy neholdoval ani startkám, ani se nepromenoval s hřebenem na zadku. Představa Halouna s hřebenem v zadní kapse je dost směšná, dokonce i jemu samotnému). Všechny však patří do onoho podivného světa, jehož opomíjenou a znevažovanou existenci chce připomenout.
Je zajímavé, jak je expresionismus ve střední Evropě stále ještě živý. Zřejmě právě tento styl nejlépe odpovídá zdejší mentalitě, která je neustále podrobována nějakým zkouškám. Zřetelná warholovská inspirace teprve expresionistickým přepracováním, ozřejmuje oba póly, jež jsou Halounovým východiskem a možná i údělem. K.H. vypovídá bez rozmáchlých gest o svém obezřetném a minimalistickém přístupu k realitě. Zvolené předměty nejsou osobním vyznáním, ale v první řadě průsečíkem, v němž se protínají osudy, a tím získávají nový, mnohem širší význam. Jejich neužvaněná věcnost, hmatatelnost a konkrétnost prozrazují zaujetí, jež K.H. věnuje věcem, které pozornosti zpravidla unikají, právě tím, že s nimi přicházíme neustále do styku. Svým způsobem K.H. diváka nutí, aby se konečně podíval na věci, které bere bezmyšlenkovitě do ruky. Právě to dokládá Halounovo permanentní oscilování mezi vnějším a vnitřním, objektivním a subjektivním, vážným a nevážným, účastnictvím a diváctvím, vysokým a nízkým, nejistotou a zatvrzelostí, což není pro tuto generaci právě příznačné.

Existuje však ještě (přinejmenším) druhý pohled. Sedmdesátá léta nebyla pouze královstvím stupidity, nesmyslných zákazů, slabomyslných projevů, tupých hesel, schizofrenie, pokrytectví a udavačství. Byla také, a možná především, královstvím ošklivosti, z níž nebylo úniku. Všudypřítomná ohyzdnost sídlišť a měst, smrad kantýn a školních jídelen, zpěv televizních hvězd, upatlanost vikslajvantových ubrusů, puch čisticích prostředků, špína vlaků nebo chuť vlašských salátů a tavených sýrů vyjadřují lépe než dalekosáhlé rozbory o co ve skutečnosti šlo. Totiž o další etapu gigantického masakru smyslů, smyslovosti a smyslnosti. Právě v této době fenomenálního plýtvání na jedné straně a relativního nedostatku na straně druhé, byla dokončeno budování smyslové otupělosti, z níž se dodnes obtížně vzpamatováváme. Možná je skutečně náhoda, že počet objektů, které si K.H. ke svému podobenství zvolil, je stejný jako počet smyslů, ale i náhodám je třeba určit místo, jenž jim náleží.

Zrak. Sluneční brýle jsou bezesporu jedním z nejnápadnějších atributů rockových let. Stačí se probrat sbírkou gramofonových desek, abychom byli zaskočeni jejich inflací. I když pomineme efekt módy, případně jejich skutečnou funkci ochrany nikoli proti slunci, ale reflektorům, stále ještě zbývá dost a dost asociací, nad nimiž stojí za to se pozastavit. Zrak jakožto hlavní prostředek poznávání okolního světa je natolik důležitý, že jeho omezování a skrývání musí nevyhnutelně vyjadřovat cosi mnohem hlubšího a podstatnějšího. Pohled přes sluneční brýle proměňuje okolí, na nějž přes ně pohlížíme. Jejich prostřednictvím k němu získáváme odstup a zároveň jej jednoduchým trikem činíme přijatelnějším. Bylo by asi příliš odvážné tvrdit, že vyjadřuje i přání prostě popřít tu část reality, která za pohled nestojí, ale určitému podezření se alepoň v některých případech zbavit nelze.    
Sluch. Se svou láskou k alkoholu se K.H. nikdy netajil, ale že by dával přednost před kvalitními lihovinami právě tuzemské bramborovici ze záhadných důvodů nazývané drnčivým, kosmopolitním, exotickým slovem rum, je nanejvyšší míru nepravděpodobné. Nelze tedy vyloučit, že jde spíše o libozvučnost tohoto vlídně znějícího slova. Pokud je tato hypotéza pravdivá, pak v této souvislosti není (tuzemský) rum spojován s chutí, nýbrž se sluchem. Rum, krásné, drnčivé, jednoslabičné slovo se zde rozeznívá ozvěnou zapovězených dálek, je výrazem prahnutí po slunci, je zaklínadlem bezradnosti, je magickým zvukem na ochranu před byrokratickou tupostí, je výkřikem zoufalství, je heslem a nadávkou zároveň, i když je potupně – a vzhledem k své „kvalitě“ zaslouženě–, servírován v tlustostěnné, takřka nerozbitné skleničce od hořčice.
Chuť. Na K.H. je pozoruhodné, že nepodléhá obecně sdíleným představám, i když jsou zcela neškodné. (I když kdo ví, možná, že každá obecně sdílená představa je škodlivá.) K.H. například nespojuje pivo s žízní, ale pouze s chutí. Dobře totiž ví, že pivo žízeň nezahání, ale je na prvním místě chuťovým požitkem a zároveň nezbytným společníkem tlachání, klábosení, pábení, mudrování a žertování.
Čich. Metaforou čichu jsou bezesporu startky, přesněji řečeno všudypřítomný pach tabákového kouře, který je neoddělitelně spjat s prostředím, o němž vydává telegrafickou zprávu. Počínaje cvaknutím zapalovače, přes oblaka kouře, který by se dal krájet, až po smrad nedopalků v přetékajících popelnících a puch oděvů nasáklých nikotinem je tento zápach další stezkou do minulosti. Právě čich může být rozbuškou, která uvede do chodu nekonečnou řadu vzpomínek a asociací. Závan charakteristického pachu dokáže vyvolat potlačené touhy i křivdy, vtipy i doznání, zapomenuté okamžiky naprostého štěstí i pravidelně se vracející deprese. Snad žádný jiný smysl není tak úzce a nepochopitelně spojen s tím, pro co se vžil pojem podvědomí.
Hmat. Spojovat hřeben s hmatem se může zdát poněkud zavádějící. První asociace, která se při pohledu na hřeben vybaví, jsou pochopitelně vlasy. Právě dlouhé vlasy „mániček“ probouzely živelný odpor, v němž se shodli rodiče, učitelé a všichni ostatní „slušní lidé“ s jinak opovrhovanými byrokraty, policajty a ostatními pilíři režimu. Tato záviděníhodná jednota, které nikdy předtím ani potom už nebylo dosaženo, působila na utváření postojů lidí, kteří se nehodlali zúčastnit mizerné komedie, která se provozovala ve všech ostatních vrstvách. Shodou okolností jsou právě vlasy známkou individuality (vězňům, mnichům a vojákům se vlasy stříhají) a odedávna jsou i sexuálním symbolem. Žádný jiný smysl nepotlačuje naše civilizace tak zuřivě, jako hmat. Není těžké uhodnout proč. Je společensky nepřijatelné se dotýkat, ohmatávat, sahat, dotýkat se, osahávat, potěžkávat, hladit, žmoulat, třít, poplácávat. Už ani na trhu není dovoleno se zboží nejprve dotknout. Jakmile o nás někdo zavadí, ucuknem. Vzít cokoli do ruky znamená vystavit se okamžitě podezření z krádeže nebo úchylky. Touhu se něčeho dotknout, musíme často skrývat a škoda, kterou jeho potlačováním nastává, je obrovská. Často vstřebáme zákaz tak hluboko, že se instinktivně odtahujeme od lidí, kteří se o něj připravit nedali. Hmat, nejerotičtější ze všech smyslů, přežívá už jen v nejhlubším soukromí.

Kruh se uzavřel. Série pěti grafických listů, která měla pouze vyznačit okruh, probudil několik nečekaných asociací a vzpomínek. Bezpochyby existuje ještě mnoho jiných souvislostí, ale ty si už musí každý objevit sám.
Lubomír Martínek, duben 2001

související práce:
Tiskoviny

Jiné